Nemusíte čekat až do jara, abyste své kulinářské výtvory dochutili čerstvými bylinkami. Vypěstujte si je ve vlastním bytě i během zimy! Stačí dodržet několik zásad.
Aby se rostliny během zimy nevytahovaly a neztrácely barvu, musíte jim zajistit nižší teplotu, než obvykle bývá v přetopených bytech. Obecně totiž platí, že čím nižší je intenzita světla a délka dne, tím nižší by měla být i teplota. Ideální je 16 – 18 ° C, v noci může klesnout o 2 až 4 ° C. Zkuste je tedy umístit do nejchladnější místnosti, ačkoli to nebude právě kuchyně.
Vhodné jsou alespoň čtyři hodiny přímého slunce denně. Vybírejte jim i nejsvětlejší okno, nejlépe s jižní, východní či západní orientací. Určitě je nedávejte na severní stranu. Během krátkých zimních dnů jim prospěje několikahodinové přisvětlování fluorescenčními výbojkami.
Co se týče polévání, během zimy bylinky nepotřebují tolik vody, jako v létě. Zalévejte je až tehdy, když je povrch substrátu suchý. A raději méně často a více. Přebytečnou vodu nenechávejte stát v misce, neboť přemokření často vede k hnilobě kořenů a může způsobit uhynutí rostlinky.
V zahradě dopěstujete bylinky téměř v každé půdě, ale v květináči by měl být kvalitní substrát s dobrou propustností. Při pěstování v květináčích jsou vyšší i nároky na výživu, proto je můžete občas přihnojit poloviční dávkou hnojiva jako u ostatních „pokojovek“.
A jaké jsou nejvhodnější nádoby na pěstování? Určitě z pálené hlíny, do kterých se přes póry dostává vzduch ke kořenům, ty pak nehnijí, jak to bývá v případě plastových květináčů.
Češi vždy byli vášnivými houbaři, a proto by měli mít na paměti, že s pobytem v lese jsou spojena nejrůznější rizika. Z tohoto důvodu bychom v lese měli dodržovat několik základních pravidel, kterými bychom se měli řídit.
Řidiči si v první řadě musí uvědomit, že vjezd a parkování vozidel v lese je zakázáno lesním zákonem. Mnozí se totiž rozhodnou použít na cestu do lesa motorové vozidlo a zaparkují je přímo před vjezdem na pozemní komunikaci z polní nebo lesní cesty nebo z místa ležícího mimo komunikaci. Tímto se ale dopouští protiprávního jednání, a to přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, za který policisté mohou na místě v příkazním řízení uložit pokutu až do výše dvou tisíc korun. Ti řidiči, kteří poruší zákaz vjezdu do lesa, se vystavují možnosti postihu od správního orgánu, který přestupci může ve správním řízení uložit sankci ještě vyšší. Když už ale najdeme vhodné místo k zaparkování, tak je důležité, abychom automobil řádně zabezpečili, a to jak proti krádeži, tak proti pohybu. Zejména je zapotřebí zkontrolovat dovřená okénka, zajistit vozidlo mechanickými bezpečnostními prvky, pokud je jimi vybaveno a zkontrolovat obsah cenností, které v žádném případě neponecháváme ve vozidle, protože vozidla, která jsou takto odstavená a zdánlivě opuštěná, bývají častým terčem zlodějů. Policisté také často pátrají po houbařích, kteří se v lese ztratí nebo zabloudí.
Těmto případům lze ale předcházet dodržením několika jednoduchých zásad:
Houby sbírejte pouze na místech, která dobře znáte. Pokud jste v neznámém lese, snažte si zapamatovat orientační body, podle kterých najdete cestu zpět
Mějte u sebe plně funkční a nabitý mobilní telefon. Pokud se ztratíte nebo zraníte, můžete jím přivolat pomoc
Informujte rodinu, své kamarády nebo známé o tom, že jdete na houby a kde je přibližně budete sbírat
Pokud trpíte nějakou nemocí nebo alergií, mějte u sebe potřebné léky
V mnoha případech také nesmíme zapomenout na ochranné prostředky, které nám mohou zachránit život. Jedná se zejména o spreje pro astmatiky, repelenty na ochranu proti bodavému hmyzu jako prevence proti pobodání a následnému anafylaktickému šoku, popřípadě proti útoku klíšťat, jejichž kousnutí nám může způsobit trvalé následky.
Při každé cestě do lesa je proto nutné mít na paměti, že při dodržování několika jednoduchých pravidel budete mít jistotu, že v případě jakékoliv nepříjemné události, která vás při houbaření nebo pobytu v lese může potkat, se vám včas dostane potřebné pomoci.
Rouška není hanba! Naopak, nosit ochranné roušky je v dnešních dnech mimořádně důležité. Nejen proto, abychom ochránili sebe, ale abychom před šířením koronaviru ochránili i druhé. Ale co s tím, když je dnes náročné roušku vůbec někde koupit? Sesbírali jsme pro vás praktické návody, kde vám šikovní lidé ukážou, jak si ochranné roušky dokážete vyrobit doma.
Ruční elektrická vrtačka představuje základní přístroj, který by neměl chybět v žádné domácnosti, či dílně. Doba, kdy byly otvory vrtané „kolovrátkem“, nebozezem nebo vrtačkou na kliku už dávno pominula. A zasekávání s následným sádrováním dřevěných špalíků do zdi je už také jen historií.
Všechny vrtačky, prakticky bez výjimky, mají dnes ve spouštěcím tlačítku umožňující plynulou regulaci otáček. Mají také pomocnou rukojeť s uchycením na hloubkový doraz. Vrtat lze do různých materiálů s příklepem i bez. To závisí na použitém vrtáku. Při vrtání je důležité používat otáčky doporučené pro daný materiál a průměr vrtáku.
Vrtačkou můžete také šroubovat, ale opatrně, při vyšších otáčkách jako šroubovák. Když nejste opatrný, můžete strhnout drážku nebo ukroutit hlavičku vrutu či šroubu. Pokud budete šroubovat delší dobu, nezapomeňte nechat přístroj vychladit přetočením naprázdno. Na míchání je důležité použít „koště“ správné velikosti a se správnou geometrií lopatek, které jsou postaveny pro řidší i tužší materiály.
Při broušení na vrtačku netlačte. Chlazení motoru by bylo málo účinné a motor by se mohl „spálit“. Pokud se vám zdá úběr malý, vyměňte brusné médium, protože je buď „ucpaný“ nebo má nevhodnou zrnitost. Na frézování raději používejte frézku. Obzvláště při levnějších přístrojích jen s pouzdrem může dojít k poškození uložení výstupního hřídele vrtačky.
Jak funguje příklep při vrtačce a proč je vrtačka bez příklepu přesnější? Příklepový mechanismus je pomocná funkce umožňující efektivnější vrtání do křehčích materiálů. V převodovce je umístěno ozubnicové kolo, které způsobuje, že výstupní hřídel s vrtákem poskakuje dopředu a dozadu. Tím dochází k odlamování třísky ubírání vrtákem a vrtání je tím efektivnější.
Vrtačky bez příklepu slouží na přesné vrtání v zámečnické nebo truhlářské dílně, například na nýtování, vrtání otvorů pro závit. Absence příklepového mechanismu umožňuje kvalitnější uložení výstupního hřídele a tím větší přesnost. Vrtačky bez příklepu neoplývají velkým výkonem. Z části je to proto, že vývrty „z ruky“ mívají malý průměr, ale hlavně proto, aby byly lehké a dalo se s nimi pracovat dlouhodobě bez větší námahy. Nebývají vybaveny pomocným držadlem a většinou je nelze upnout do stojanů a držáků.
Vrtačky s příklepem jsou již přístroje velmi univerzální. Kromě vrtání do všech materiálů je možné je využít k vykružování, šroubování nebo pro použití s různými nástavci.
V základě je možné vrtačky s příklepem rozdělit na přístroje se stálým převodem nebo s dvoustupňovou převodovkou. U levnějších vrtaček není výstupní hřídel vedený v ložisku, ale v kluzném pouzdře. Při zvýšeném stálém bočním zatížení pouzdra může dojít k jeho přehřátí a uvolnění, a tím k následné nepřesnosti při vrtání.
Jaký výkon stačí? Vrtačka se stálým převodem (obvykle 3-3000 otáček / min) je vhodná do bytu a pro kutila, který ji používá opravdu jen pro vrtání menších průměrů a k občasnému šroubování. Mívá menší výkon, je lehká, malá, obratná a skladná. Vrtačka s dvourychlostní převodovkou obvykle mívá i větší výkon motoru než vrtačka se stálým převodem. Tímto poměrem lze vrtat větší průměry děr, šroubovat větší vruty a šrouby, vykrouží větší průměry, míchat stavební směsi. Tyto vrtačky bývají vybaveny kluznou spojkou, která chrání uživatele před „namotáním“ při zablokování nástroje.
Abyste si vybrali správný nátěr, respektive systém, který dřevu zajistí vhodnou ochranu, musíte si nejprve ujasnit, co přesně potřebujete a jaké dřevo chcete ošetřit.
Dřevo, které je vystaveno vnějším vlivům, je obvykle třeba chránit proti biologickým škůdcům, zejména houbám a dřevokaznému hmyzu, a také proti povětrnostním vlivům, tedy vodě, vlhkosti a působení UV záření a vzdušného kyslíku.
Taková ochrana se nejčastěji zajišťuje dvěma typy přípravků – první nátěr tvoří napouštědlo, které chrání proti biologickým nepřátelům, další nátěr (lazura, lak nebo barva) chrání před působením vody a slunce.
Existují však i přípravky, které se postarají o obojí – například napouštědlo a lazura v jednom. Dvojitou ochranu dokáží zajistit i některé oleje. Nabídka je opravdu široká a možností je mnoho. Podle čeho si tedy vybrat?
Výběr nátěru podle dřeva Každé dřevo se chová jinak – záleží na tom, zda jde o měkkou nebo tvrdou dřevinu, zda je dřevo nové nebo staré a narušené sluncem, jak je upravený jeho povrch … Ve všech případech je pro výběr nátěru důležitá nasákavost.
Tvrdé dřevo je hustší a mnohem méně nasákavé jako měkké dřevo. Na impregnační ošetření tvrdých druhů se všeobecně doporučují zejména oleje, na ochranu měkkých dřevin jsou zase vhodnější olejové lazury. Zejména při exotických dřevinách, které bývají mimořádně tvrdé a husté, třeba vybírat nátěr velmi pozorně a zvolit pouze takový, který je na ně vyloženě určený.
Běžné staré neošetřené dřevo, které je narušeno povětrnostními vlivy, mívá zas mimořádně nasákavý povrch. V tomto případně je nejvhodnější hloubkové napouštění – impregnační nátěry totiž dobře vsáknou do hloubky dřeva. Naopak při krycích nátěrech, které vytvářejí na povrchu vrstvu, hrozí, že se časem odloupnou spolu s narušenými povrchovými vrstvami dřeva. Pokud je chcete použít, musíte proto staré dřevo odstranit až po zdravý masiv.
Broušené dřevo má na povrchu roztřepené vlákna, které fungují jako knoty proto ochotněji vpíjí nátěry (čím tlustší je broušení, tím lépe se nátěry do dřeva vpíjejí). Může se napouštět, ale také chránit nátěry, které vytvoří na povrchu krycí film. Naopak, při hoblování vzniká velmi hladký povrch, který vpíjí nátěry velmi špatně. Proto je dobré ho buď přebrousit nebo upřednostnit krycí nátěr před impregnačním.
Životnost povrchové úpravy závisí na typu nátěru a na podmínkách, jakým je dřevo vystaveno – zejména od toho, jak na něj svítí slunce a prší. Obecným pravidlem však je, že nátěr třeba obnovit dříve, než se viditelně poškodí. Ošetření olejem by mělo dělat minimálně jednou za sezónu, vodouředitelné tenkovrstvé lazury potřebují obnovit asi po třech až pěti letech, silnovrstvé vydrží až osm let … Vždy se přitom řiďte doporučením výrobce na etiketě.
Výběr nátěru podle místa použití a pravidel obnovování Důležité je i to, kde je dřevěný prvek použitý – v jaké míře je vystaven povětrnostním vlivům nebo mechanicky namáhán a jaká je možnost renovace nátěru. Obecně totiž platí, že každý nátěr třeba obnovit dříve, než se opět viditelně poškodí. Jelikož poškozen nebo narušen nátěr dřevo dostatečně nechrání, může dojít k jeho degradaci, bobtnání, deformacím, praskání nebo napadení mikroorganismy.
Například impregnaci olejem třeba obnovovat minimálně jednou za rok, proto se používá zejména na terasy, jejichž plocha je dobře dostupná, nebo na zahradní nábytek. Obnova nátěru je ale zcela jednoduchá – není potřeba přebroušení, stačí nanést novou vrstvu oleje. Pokud pro vás není každoroční natírání problém, klidně tedy můžete použít olej i na fasádu či zahradní altán.
Naopak, silnovrstvé lazury mají asi nejdelší životnost – asi 6 až 8 let, renovace je však podstatně náročnější. Nejprve se totiž musí starý nátěr obrousit, aby se nový mohl znovu ukotvit do dřeva, a pokud promeškáte čas obnovy, nevyhnete se důkladnému broušení.
Podobně jako lak, i lakové lazury vytvářejí na povrchu vrstvu, která je náchylná na poškození při větším namáhání prvku, například při přehýbání trámů. Proto se doporučuje používat je pouze na prvky, při nichž se neočekává změna tvaru nebo objemu působením zatížení či vlhkosti a které jsou bezproblémově dostupné.
Výběr nátěru podle složení V tomto případě jde zejména o ekologické hledisko. Nejvíce přírodním, a tudíž ekologicky nejšetrnějším způsobem ošetření dřeva v exteriéru je olejování. U ostatních typů ochranných nátěrů jsou obvykle k dispozici rozpouštědlové nebo vodouředitelné přípravky. Rozpouštědlové nátěrové hmoty mají o něco delší životnost, do dřeva pronikají hlouběji a bývají pružnější. Časem však zvyknou žloutnout a při práci s nimi se nevyhnete použití organických rozpouštědel.
Pro životní prostředí jsou šetrnější nátěry ředitelné vodou, které neobsahují žádná rozpouštědla či jiné škodlivé látky. Při práci nezapáchají a při čištění štětců či použitých nástrojů si vystačíte s vodou. Mají sice obvykle o něco kratší životnost, ale jejich výhodou je výborná UV stabilita (časem nežloutnou).
Výběr nátěru podle vzhledu Jde vám o přirozený vzhled a kresbu dřeva? V tom případě zvolte olej nebo tenkovrstvou lazuru, které do dřeva zcela vsáknou, takže nemění ani pocit při dotyku. I když ani laky a silnovrstvé lazury výrazně nemění vzhled dřeva, na jeho povrchu vytvoří viditelnou a citelnou vrstvu. Ta však chrání dřevo nejen před povětrnostními vlivy, ale i před mechanickým poškozením, navíc se snadno čistí – stačí hadr a voda. Pokud máte rádi pestré barvy, chcete sjednotit různorodou barevnost staršího dřeva nebo skrýt fleky po tmelení, vhodné jsou zase barevné nátěry.
Různé druhy nátěrů chrání dřevo různými způsoby před vlhkostí a účinky UV záření, některé zvyšují tvrdost povrchu, usnadňují čištění či mění vzhled dřeva. Vybírat byste si z nich měli podle typu dřeva, podmínek, jakým bude vystaveno, požadavků na údržbu, svých představ o vzhledu, ale i podle možností obnovy nátěru.
Venkovní žaluzie i rolety patří mezi nejoblíbenější vnější stínící prvky rodinných domů i bytů. Ať už potřebujete ochránit před slunečními paprsky, pohledy sousedů nebo regulovat teplotu v místnosti.
Významně vám pomohou i při šetření nákladů za vytápění a klimatizaci, a navíc šetří životní prostředí i vaše zdraví. Pojďme si společně ujasnit, jaké jsou mezi nimi rozdíly a do kterých místností se hodí.
Venkovní žaluzie stíní a umožní větrat Moderní venkovní žaluzie tvoří samostatné lamely, které lze různě naklápět. Vhodným naklopením lamel můžete regulovat přísun světla do interiéru a zároveň větrat. Lamely naklopené do vodorovné polohy vám také nebrání ve výhledu ven. Předokenní žaluzie a rolety jsou 2x až 3x účinnější než vnitřní žaluzie a dokáží snížit teplotu v místnosti až o 10 ° C.
Když chcete horké sluneční paprsky zcela eliminovat nebo si v ložnici vytvořit tmu kvůli pohodlnějšímu spaní, zatáhnete celou žaluzii a lamely se naklopí do svislé polohy.
Na instalaci vnějšího stínění myslete dopředu, ideálně již ve fázi projektu. Venkovní žaluzie se nejčastěji montují na okna v místnostech, kde probíhá běžný denní ruch. Jsou ideální do obývacích pokojů, kuchyní a pracoven. Najdete je na minimalistických rodinných domech, ale také rezidenčních a panelových bytech nebo v administrativních budovách. Ale využijete je i v ložnicích a dětských pokojích.
Venkovní rolety zastíní a odhluční Lamely venkovních rolet nelze naklápět a jsou spojeny do jednoho celku, kde tvoří celistvý svislý krunýř. Můžete je jen stahovat do různé výšky okna. Pokud chcete v interiéru světlo zvenčí, stáhnete roletu třeba jen do poloviny okna. Na výběr máte tři typy lamel: hliníkové vyplněné PUR pěnou, plastové nebo luxusní úzké rolety s viditelným prosvětlením. S roletami chráníte okna před prudkým deštěm, kroupami, větrem i UV zářením. Fungují také jako výrazný tepelný, izolační a zvukový prvek. Venkovní rolety mohou snížit hluk uvnitř místnosti až o 16 dB, což vnímáme jako pokles hlučnosti o polovinu.
Pancíř rolety je možné schovat do boxu, který může být viditelný, zapuštěný pod fasádou nebo ve stavebním překladu. Pokud nechcete mít viditelnou schránku na domě, myslete na montáž již ve fázi projektu či stavby.
Venkovní rolety se využívají převážně v pokojích, kde se spí a odpočívá. Jsou tedy vhodné především do ložnic. Rolety perfektně využijete také na zastínění a zvýšení bezpečnosti oken chalup, přízemních bytů a výloh obchodů. Můžete k nim namontovat integrovanou síťku proti hmyzu nebo pojistku proti vytažení. Mají však menší mezní rozměry jako venkovní žaluzie, proto nejsou příliš vhodné pro velkoformátové okna.
Inteligentní ovládání Venkovní žaluzie i rolety si můžete vybrat na ruční nebo elektrické ovládání s využitím aplikace v inteligentním telefonu, dálkového ovladače nebo jednoduchého nástěnného vypínače. Můžete je také napojit na bezdrátové spínací hodiny, díky kterým si přednastavíte čas automatického spuštění nebo vytažení. Oba typy stínění je možné doplnit o sluneční senzor, který vyšle signál k pohonu, žaluzie nebo roleta se automaticky stáhne a vy se tak vracíte do neprohřátého domova.
Milujete čtení? Čtecí koutek by vám měl nabídnout dostatek klidu na to, abyste si užili každou kapitolu. Pokud ho u vás doma zatím nemáte, je nejvyšší čas inspirovat se a něco s tím udělat. Nebudete potřebovat mnoho místa ani peněz.
Vyberte vhodné místo Založení čtecího koutku začíná při hledání vhodného místa. Mělo by nabízet ticho a dostatek světla. Pocit bezpečí a klidu je na prvním místě. Nejednou se na čtecí koutek promění roh manželské ložnice. Výhodou je možnost situovat vaše čtecí místo k oknu. Takový výhled do přírody vytvoří pro čtení ideální podmínky. Zajímavým trendem je také využívání širokých okenních parapetů jako míst k sezení. Neméně atraktivním tipem je využití půdních prostor, které by jinak zůstaly nevyužity.
Pohodlné sezení Nejste ve škole, abyste se při čtení vrtěli jako v lavici. Vybrané místo musí nabízet nadprůměrný komfort. Kupte si sedací vak pro dospělé, nebo si kupte hromadu polštářů. Čtení by mělo být možné jak v sedě, tak vleže. Nikde vás nesmí nic tlačit a vždy byste měli mít možnost změnit polohu tak, aby vám to bylo příjemné. A že vás čtení zmohlo? Žádný problém, koutek by měl být vhodný i pro odpolední siestu.
Správné osvětlení Pokud nemáte možnost mít koutek přímo u okna, nebo se často necháváte knihou unést i do pozdních hodin, budete potřebovat kvalitní a silné osvětlení. V opačném případě byste si zcela zbytečně namáhaly zrak a čtení by vás akorát unavovalo. Lampičku na čtení vybírejte s rozvahou. Světlo by na stránky knihy mělo dopadat zezadu, případně ze strany. Praktické jsou lampičky, u kterých můžete plynule regulovat hladinu osvětlení.
Knihy při ruce Majitele elektronických čteček mnohem více, než přítomnost knihovny, potěší zásuvka na dosah. Nicméně milovníci papíru by o možnost sáhnout po knize ze sbírky nemohou být ochuzeni. Bude vám stačit malá polička, případně skříňka, kam umístíte výběr aktuálního čtení. Mnoho lidí při čtení přeskakuje, případně se vrací. Když zůstanou všechny knihy na jednom místě, budete je mít při ruce.
Stará kovaná sekera, nůž, dláta, a možná i jiná výbava do dílny, dvora či zahrádky mohou časem zrezivět. Pokud se po letech rozhodnete vrátit je zpět k původnímu životu, zde je návod.
Než se pustíte do kartáčování, broušení či natírání odrezovačem, měli byste vědět že pokud nespěcháte, šikovným pomocníkem je obyčejný, kuchyňský ocet. Aniž jste odrezování věnovali mnoho úsilí, výborného výsledku se dočkáte i na členitých površích.
Pro začátek postačí pokud poodmetáte všechny pavučiny, setřete prach a saponátovou vodou umyjete hlínu a mastnotu. Každý kus ocelového nářadí tak připravíte na rychlé, účinné odrezování. Ačkoli tato příprava není povinná, odrezování může urychlit.
Čím šikovnější nádobu najdete, tím méně octa budete na odrezování potřebovat. Nízká plastová miska s víkem na zakrývání je fajn. Závan octa se nebude šířit po okolí a vy nebudete muset neustále kontrolovat hladinu, zda je vše ponořené.
Nejprve se objeví drobné bublinky, pak do octa prostoupí kal rzi a po několika hodinách se objeví již první stříbřité plochy kovu. Ocet pronikne do závitů, záhybů a spár, všude postupuje stejným tempem.
Starý zubní kartáček vám v každé chvíli prozradí, do jaké míry jste s odrezování hotovi. Obvykle stačí jediný den na to, abyste rezavý povlak rozpustili. S hrubými nánosy rzi může vaše čekání trvat i tři dny. Každé překartáčování odrezování urychlí.
Nečekejte zářivou stříbřitou ocel. Čím déle bude nářadí sedět v octovém lázni, tím více bude ocet leptat kresbu kované práce. Snadno se stane, že sekyrka zůstane tmavá, jakoby byla z olova a nikoli z oceli.
Závěrečné broušení a leštění je už všední klasikou. Záleží jen na vás, do jaké míry chcete nářadí zrenovovat.
Pokud se chystáte zapojit do velkých stavebních prací, mnohé věci bez zařízení na míchání betonu zřejmě ani neuděláte. Ne všichni ale vědí, co by měla stavební míchačka mít, jaké podmínky musí pro dlouhodobé fungování a bez zbytečných nákladů splňovat.
Náš stručný, ale informačně bohatý průvodce vám napoví, na co byste si měli dávat v tomto směru pozor.
Velikost bubnu Při výběru míchačky na beton je třeba zvážit, že velikost bubnu se nemusí vždy shodovat s objemem konkrétní směsi. Je to způsobeno jeho designovými vlastnostmi. V průměru jsou modely určené pro práci s malými množstvími vybaveny bubny s kapacitou 100 až 150 litrů a ve většině případů je toto množství směsi dostatečné na jakoukoliv soukromou výstavbu.
Výkon motoru Existuje názor, že motor s výkonem do 700 W není dostatečně výkonný. Nicméně, pokud si vyberete model pro individuální konstrukci s kapacitou bubnu až 130 litrů, taková síla bude dostatečná. V této souvislosti by jste si měli uvědomit i to, že méně výkonný motor, který si na konkrétní stavbu zvolíte, bude menším zatížením i pro sítě a spotřebu elektrické energie.
Pro periodické nebo nepřetržité využití Všechny tyto a podobné zařízení je možné rozdělit do dvou velkých skupin: kontinuální a periodické. I na základě těchto parametrů byste svůj výběr měli zvážit. Pro menší objekty je nejvhodnější dávkovací míchač. Je možné ho spustit a zastavit ve správný čas (periodě), takže nevzniká odpad. Kontinuální (nepřetržitý) míchač betonu je více složitější a dražší, ale zase vhodný pro neustálý přísun velkého množství betonu.
Budete potřebovat i větší napětí Profesionální modely míchaček betonu jsou určeny především pro použití ve vysokonapěťových sítích. Některé modely mohou mít zdroj pohonu jiný, ale zda se to v rámci úspor, které při stavbě určitě potřebujete, také vyplatí se vše zvážit.
Sezónnost práce Je nezbytné vyjasnit si i to, zda bude v případě potřeby možné pracovat s tímto zařízením i v zimních podmínkách a na volném prostranství. Většina modelů je navržena tak, aby fungovala od jara do podzimu, protože odborníci nedoporučují pokládku betonu v zimě kvůli zhoršení jeho kvality. Avšak vzhledem k drsnému podnebí naší země není vždy možné čekat na dobré počasí. V takovém případě si vybírejte míchačky, které umožňují dosáhnout nejlepší vlastnosti tohoto stavebního materiálu i při nižších teplotách vzduchu. Ať už se ale rozhodnete stavět kdykoliv, přejeme Vám dobrou volbu! Od ní někdy závisí téměř celý náš život, proto si vše předem raději promyslete.
Často se setkáváme s otázkou, zda je dobrý nápad využívat popel jako hnojivo v zahradě. Mnozí si nejsou zcela jisti zda tím zahradě pomohou nebo naopak uškodí a netuší jaký efekt bude mít hnojení dřevěným popelem na úrodnost půdy. Krátká odpověď na tuto otázku zní „ano, je to dobrý nápad“, ale každý zahrádkář by si měl zvážit v jakém množství a kde využije popel ze spáleného dřeva v zahradě.
V první řadě je čerstvý popel vynikajícím zdrojem draslíku a vápníku pro půdu, takže se může využít jako hnojivo. Dřevní popel jako hnojivo je výhodné zejména pro kyselé půdy, kterým prospěje zvýšení pH, a proto se často používá místo vápna (drceného vápence) do půdy.
Z tohoto důvodu není vhodné používat popel při hnojení kyselomilných rostlin jakými jsou borůvky, rododendrony, vřesy či gardénie. Stejně nemá hnojení dřevěným popelem smysl pro půdu, která má už pH vyšší než 7,5, protože většina rostlin prosperuje v neutrálních až mírně kyselých půdách (pH 6 – 7). Kromě uhlíku, který je hlavní složkou popela ze dřeva, obsahuje tento materiál již zmíněné vápenné a draselné soli jakož i mnohé jiné minerály, které rostliny při svém růstu využívají.
Problémem při využívání dřevního popela jako hnojiva na zlepšování půdy však je, že pokud se využívá ve velkých množstvích, vlivem deště vytváří louh, který by mohl poškodit rostliny a mikrobiální život v půdě, který ji činí úrodnou. Draslík je dobře rozpustný ve vodě, takže jakmile se popel namočí, vyplavuje se z něj draselný louh. Z tohoto důvodu je vhodné popel rovnoměrně rozložit na celou plochu a zapracovat do půdy v malém množství, aby se jeho koncentrace snížila.
Dřevní popel v kompostu? Ideální volbou je využití popela při kompostování. Popel se spolu s jinými organickými materiály v kompostéru přemění na kompost, který je pro rostliny ve využitelnější formě. Nejlepších výsledků při kompostování popela dosáhnete pokud tento materiál budete v kompostéru vrstvit s jinými organickými materiály (organický odpad z kuchyně, piliny, suché listí, kávový odpad, posečená tráva, …). I při kompostování je popel zásaditý a z tohoto důvodu je třeba tento materiál v kompostéru vrstvit, aby prudce zvýšené pH neohrozilo prospěšné bakterie a žížaly.
Z pohledu živin, které popel obsahuje záleží i na druhu dřeva, ze kterého pochází. Nejvíce živin obsahuje popel z listnatých stromů (buk, dub, javor, …), zatímco popel z jehličnanů je na živiny chudší.
Popel je možné využít i při boji se škůdci v zahradě. Pokud popel rozsypeme v okolí rostlin, ochráníme je před slimáky, protože soli obsažené v popelu tyto škůdce zabíjejí. Nevýhodou používání popela na tento účel je, že po dešti je nutná opětovná aplikace popela.
